VIETNAM OD SEVERU K JIHU 2013

Proč právě Vietnam

Tohle je trochu složitější. V původním záměru Projektu 6 x 1000 km na 6 kontinentech bylo na rozdíl od ostatních obecnějších informací v případě Asie jasně napsáno Friendship Highway Lhasa – Káthmándú. Což je nejextrémnější cyklotrasa, pokud neuvažujete o koupi sněžného kola. Začíná se v Tibetu v nadmořské výšce zhruba 3 500 metrů nad mořem, odtud se vystoupá o další výškový kilometr a půl, přičemž samozřejmě za každým horským sedlem následuje sjezd do údolí. Pět sedel má nadmořskou výšku přes 5 000 metrů (to nejvyšší někde mezi 5 220 a 5 260 metry – údaje se různí), na cestě je výhled na šest osmitisícovek, noční teploty se pohybují mezi 0 až -10°C. Pak se sjede do Nepálu do nadmořské výšky 750 metrů, kde panuje tropické klima. Dalším problémem je nedostatečné hygienické vybavení nocleháren na cestě, takže třeba teplá sprcha večer tu zní jako sci-fi. Podobné je to s úrovní místního stravování. Plus čínské kontrolní body po cestě, kterými musejí všichni účastníci výpravy projíždět společně. Prostě extrém v mnoha ohledech. Ale zase se tu nedá nikam odbočit, a tedy ani zabloudit. My jsme na naší jarní jihoamerické trase překonávali Andy sedlem v nadmořské výšce zhruba 3 850 metrů. A někteří s tím měli problémy. Takže se začínalo vymýšlet, kam jinam se dá jet v Asii…

Nakonec se jediným uvažovaným protikandidátem stal Vietnam z Hanoje do Saigonu. Na obou koncích jsou letiště, je to dost daleko, a není problém to naplánovat a uskutečnit. Oběma velkoměstům se ale na kolech budeme muset vyhnout. Petr vyhlásil na jaře mailové hlasování mezi Tibetem a Vietnamem. Já jsem tou dobou předpokládal, že si dvě takovéto dovolené za rok nebudu moci dovolit, tak jsem se hlasování neúčastnil. Pro Tibet byl nakonec pouze vrchař Tonda, takže bylo rozhodnuto. Když Petr na začátku září rozeslal první informace o vietnamské výpravě, včetně toho že cena bude na 99% ve výši 53 000 Kč, přestalo mi to připadat nereálné. Během 24 hodin už jsem byl přihlášený, takže nakonec mojí jedinou vynechanou trasou zůstane severoamerická Route 66.

Co cestovní kancelář nabízela

Cestovní kancelář opět nenabízela vůbec nic a zájezd organizoval Petr Chaloupka za podmínek známých z předchozích ročníků. Cena tedy zahrnovala ubytování se snídaněmi, dopravu po Vietnamu, služby cyklomechanika a tlumočnice, plus mapy různých zdrojů a kvalit. Délka zájezdu včetně cesty tam i zpět dělala 17 dní. Ve Vietnamu je lacino, takže opravdu stačilo 53 000 Kč včetně zpátečních letenek. Navíc se muselo připočítat už jen 300 Kč za vietnamský zvací dopis + 45 amerických dolarů za vietnamské vízum, které si koupíme až na hanojském letišti. Váhový limit zavazadel 30 kg včetně krabice s kolem nám už byl znám z cesty do Afriky. Jedinou nezodpovězenou otázkou zůstávalo, zda thajské aerolinky naše kola přepraví za stejných podmínek, nebo nám za ně naúčtují 150 dolarů za nadváhu, což by naši výpravu nepříjemně prodražilo. Ale i tohle nakonec dobře dopadlo.

Jak to probíhalo

Petr sice ve Vietnamu také nikdy nebyl, ale trasy i naše ubytování dal dohromady sám (tedy v některých ohledech s pomocí Hanky, která s námi poletí jako naše tlumočnice). Cyklistika měla sestávat ze čtyř etap na severu země, tří uprostřed a dvou a půl na jihu. Délky tras byly tedy limitovány polohou našeho cílového ubytovacího zařízení, přičemž zajet si něco navíc celkem šlo, a občas se to podařilo, aniž bychom se o to snažili.

Abychom vůbec dosáhli na tu plánovanou tisícovku kilometrů, chtělo to ještě si něco ujet po obou celodenních přejezdech. Jenže průměrná cestovní rychlost autobusu na nejhlavnější vietnamské silnici se pohybuje někde kolem 40 km/h a tma nastává kolem půl šesté večer, takže se to stalo nereálným. Náš doprovodný autobus nám stačil tak tak. Neměl žádný podpalubní zavazadlový prostor a vepředu ještě trůnili tři Vietnamci, dva z nich se střídali v řízení, funkce třetího nám byla nejasná, ale uměl aspoň trochu anglicky. Na celodenní přejezdy jsme si tedy ještě vždy objednali náklaďáček na přepravu našich kol. Při běžných cyklistických etapách opět bývala domluvena jedna i více zastávek, kde se s autobusem potkáme, a fungovalo to bez problémů.

Jaké bylo počasí

Tentokrát jsme byli opravdu klikaři. Vietnam celý podzim ničila řada tajfunů: 30. září Wutip sever centrálního Vietnamu, 15. října Nari centrální Vietnam a 11. listopadu Haiyan sever země. My jsme se tedy trefili do mezery mezi druhým a třetím z nich. S pohybem monzunů Petr kalkuloval předem a vyšlo mu to perfektně. Na začátku naší cesty v celém jižním ještě Vietnamu pršelo, na konci už zase pršelo na severu. Nám to tedy vyšlo přesně. Pár kapek deště na nás zbylo jedině v Danangu, a tam je podobné počasí natolik běžné, že se mu snad ani vyhnout nedá. Ale pořád šlo o něco na úrovni májového deštíku.

Kapitolou samou pro sebe je ovšem tropické klima, kdy se k teplotám často překračujícím 40°C přidává vysoká vzdušná vlhkost. Já jsem se vždycky označoval za chladnomilného tvora, takže jsem s tímhle vedrem měl opravdu problémy, které kulminovaly na jihu země. Ano, takhle zpětně vidím jasně, že pro mne by býval vhodnější Tibet, já na kole v tropech vážně nemám co dělat. Ale přežil jsem to.

Další nepříznivou skutečností je, že Vietnam patří do desítky zemí na světě, které mají nejvíce znečištěné ovzduší. Pořád je to sice prý výrazně lepší než v Indii, ale to nám moc nepomohlo. Spousta Vietnamců je vidět s rouškami přes spodní půlku obličeje, což rozhodně není žádný módní doplněk. Vzduch houstne obzvlášť zhruba poslední hodinu před soumrakem, kdy už by se vážně mohl dát krájet. Místní obyvatelstvo stav příliš nevylepšuje pálením rýžové slámy. A cyklista prostě dýchat potřebuje.

Jaké jsou celkové dojmy

Jezdili jsme po normálních asfaltových silnicích, které byly skoro všude, včetně cesty napříč národním parkem. Pouze dvakrát jsme si vyzkoušeli jízdu po něčem, co má zřejmě status pouhé příjezdové cesty k barákům pro zdejší usedlíky. Ty byly poskládány z betonových panelů. Stav silnic se velmi různí, přičemž prakticky celá země působí dojmem jednoho velkého staveniště, takže práce na silnici se pro nás od prvního dne staly něčím naprosto běžným. Nikde nebyly žádné objížďky, vždycky alespoň část silnice zůstávala průjezdná.

Dopravní provoz je pro Evropana skoro nepochopitelný. V zásadě se jezdí vpravo, ale to neznamená, že by každou chvíli nejel někdo na kole či motorce v protisměru (včetně značených jednosměrek). Každý si hlídá situaci před sebou, co se děje za ním, ho nezajímá. Pokud někdo před vámi vyjíždí od baráku, musíte mu udělat místo, on se vaším směrem ani nepodívá. Pokud nejsou na křižovatce semafory, platí právo silnějšího na ose náklaďák – autobus – auto – motorka – kolo. Nejlepší je schovat se za nějaké tohle vozidlo a projet vedle něj. Pak tu jsou ještě kruháče, na nichž obzvlášť ve večerní špičce krouží třeba šest až osm motorek vedle sebe, přičemž některé vyjíždějí a další se přidávají. Každý občas přibrzdí, nechá pár strojů projet, pak vjede do skuliny za nimi, díky čemuž musí přibrzdit pár jiných, takže se něco takového kupodivu dá projet bez kolizí i bez zastavování. Pokud za vámi jede něco většího a rychlejšího, a chce pro svoji jízdu udělat místo, zatroubí si. Není neobvyklé, že se dva náklaďáky předjíždějí a cyklisté na obou stranách silnice jsou nuceni uhýbat mimo vozovku. A tohle všechno je stále jenom špička ledovce ohledně zdejšího dopravního chaosu. Ve velkoměstech typu Hanoje a Saigonu je vítězstvím už jen přežít přechod přes silnici.

Náklaďáky a autobusy většinou působí dojmem, že už toho mají hodně za sebou. Naproti tomu všechna osobní auta vypadají jako nová. To bude zřejmě tím, že jsou. Osobní auta jsou totiž ve Vietnamu hitem posledních deseti let, do té doby se tu doslova počítaly na kusy. Největší část dopravního provozu všude připadá na motorky. To je hlavní dopravní prostředek v celé zemi. A je to dopravní prostředek pro přepravu všech a všeho. Na jedné motorce jede až pět lidí (tedy dva dospělí se třemi dětmi), a co všechno se na nich dá převážet, to by mne nikdy nenapadlo. Půlka prasete, dvě patra klecí s kuřaty, trsy banánů, přes které ani nebyl vidět jejich řidič, skříň… Občas fakt za hranicí naší představivosti. Na kolech jezdí ti nejchudší Vietnamci a prakticky všichni školáci. U nich jsou vidět i elektrokola. A není neobvyklé, když jedou na jednom kole dva, ale většinou šlapou oba (vlastně jsem za celou dobu nepochopil, jak to dělají). Pěší chůzi Vietnamci skoro neznají. Pokusy vysvětlovat jim pěší turistiku končí naprostým nepochopením.

Protože ve Vietnamu skoro nikdo nechodí pěšky, používají se ve městech chodníky ke všemožným účelům, ale na chození na nich opravdu místo nezbývá. Běžně na nich parkují motorky a kola, obchody na nich vystavují své zboží, restaurace na nich mají stolečky a židličky (v drtivé většině plastové), před řemeslnickými dílnami se na nich pracuje a běžní obyvatelé před svými domy vaří, jedí, žijí, doma stejně nemají moc prostoru. Zdejší domy jsou většinou velice úzké. Chodníková kultura je výrazným specifikem země.

Náš peloton většinou jezdil pohromadě, pouze Honza Pachman byl takovým věčným sólovým jezdcem. Na mapách to vypadalo, že je sem tam nějaká ta vesnice, v reálu ovšem často zástavba domků plynule navazovala. Na začátku obcí je občas značka s touto informací, ale není na ní žádný název, takže jsme sice měli mapy, ale často jsme nevěděli, kde přesně jsme. Ptát se na cestu místních je komplikované. Jelikož naše pokusy o vietnamštinu jsou pro ně nesrozumitelné, musejí mít náš cíl napsaný. Pak se mezi sebou začnou dohadovat, ukazovat na dvě odlišné strany, načež nás někam pošlou. Nejjistější bývá se ptát taxikářů nebo policistů. Ve větších městech i na hotelových recepcích, kde je slušná možnost, že tam recepční bude umět anglicky.

Vietnamci se často snaží komunikovat a ještě častěji turistům něco prodat. Nikde nejsou na ničem ceny, takže předpokládám, že nás natáhli skoro všude. Smlouvání je zde sice normální, ale když vám to přijde laciné, tak to ani nezkoušíte. Na venkově a v jiných odlehlých oblastech je jediným jazykem vietnamština. Čím je místo turisticky navštěvovanější, tím je obvyklejší alespoň základní znalost angličtiny. Takže komunikace s místními není tak složitá jako třeba v Argentině. Tlumočnice Hanka se osvědčila všude při ubytování i při jídle. Párkrát s námi dokonce něco ujela na kole. Občas nám pomáhala s nakupováním, když nebyla po ruce, museli jsme se nějak doukazovat.

Typická pro zdejší stravování je nudlová polévka pho, která se připravuje na mnoho způsobů v názvu odlišených hlavně podle původu přidaného masa. Běžně se do ní ještě vyždímá dílek citrónu a přihazují jakési bylinky, které jsou na stole na samostatném talíři. Jinak jídlo probíhá hlavně systémem mnoha pokrmů uprostřed stolu, včetně nezbytné mísy s rýží, ze kterých si každý strávník u stolu dle vlastních chutí nabírá a jí z vlastní mističky. Hůlkami, samozřejmě, včetně té polévky. Ve větších městech jsou i turisticky zaměřené restaurace. Tam si každý objednává vlastní jídlo z jídelního lístku. A také jen v těchto podnicích je obvyklá přítomnost klasických příborů.

Všude je vidět spousta domácích zvířat. Převážně jde o krávy, slepice, vodní buvoly, prasata a další zemědělská zvířata. Také jsem dvakrát zahlédl kohoutí zápasy, vždycky z autobusu. Psů jsem se předem trochu děsil, jelikož jsem byl vybaven i informací o tom, že je ve Vietnamu kolem sedmi tisíc případů vztekliny u člověka pokousaného psem ročně. Tady bylo sice často vidět, že si tu nejlepší přátelé člověka musejí potravu sehnat sami, a párkrát jsme zahlédli i jak si domorodec nějakého opékal. Ale jinak jim stačilo na nás upozornit štěkotem. Někteří z nás ovšem byli vyplašenější, než já z nich. Ti potom byli nebezpeční, protože se snažili dostat do bezpečí, které pro ně představoval vchod domu jejich pánů. A když to bylo přes silnici, tak do ní prostě vběhli. Po pár dnech už jsem jim to většinou byl schopný poznat na očích.

Bílý cyklista je ve Vietnamu stále kuriozita. Všude jsme se tedy setkávali s máváním, voláním „hallo“, úsměvy nebo vyloženě rozesmátými tvářemi. Často jsme slyšeli nějaké „hallo“, aniž bychom zahlédli jeho původce. Někde si s námi také chtěli tleskat rukama, na což jsem zřejmě já dojel. Ke konci už jsem si připadal jako rocková hvězda a skoro jsem se divil, že nikdo nechce autogram. Vietnam je pro nás exotika, ale v něm jsme prostě byli exoty my.

Cyklomechanik Karel naštěstí neměl moc problémů, které by musel řešit. Největší jsem mu svým držkopádem připravil já. Přední kolo by mi ani neprošlo vidlicí, ale trochu ho srovnal během pár minut hned na místě, a ještě lépe večer před hotelem. Jinak všechna kola v pořádku, dokonce nikdo neměl ani žádný defekt.

Vietnamci jsou ochotní a pracovití. Často nás ani nenechali odnést si kufry do hotelu, což byla práce, do které se na jedné straně zapojila osádka našeho autobusu a na druhé personál hotelu. Podobné to bylo s nakládáním kol do objednaných náklaďáčků, které se aspoň snažil kontrolovat Karel. Ostatně v celé zemi všechno funguje stejně ve středu jako v neděli, víkendy se tam nedrží. Tedy školáci chodí v zásadě do školy jen od pondělí do pátku, ale v případě horších známek i o sobotách a nedělích. Tam se dává přednost doučování před propadáním. Vietnamci jsou také velmi tolerantní. Nikdo neřeší, jaké kdo vyznává náboženství, ani jaké je národnosti (v zemi žije 53 státem uznaných národnostních menšin). V tomto ohledu jsou na tom lépe než my v Evropě.

Naše ubytování se skládalo většinou z tříhvězdičkových hotelů a turistických resortů. Rozdíly v jednotlivých hotelech ovšem byly obrovské. Překvapovaly zejména obrovské pokoje, které kontrastovaly s běžnou šířkou normální vietnamské bytové zástavby. Postele byly často velice tvrdé, a jednou byl dokonce pod prostěradlem igelit, takže každé otočení na posteli ještě zašustilo. Pobřežní resorty se zase teprve vzpamatovávaly z nedávného tajfunu, takže v nich ještě polovina věcí nefungovala. Obrovské rozdíly byly i v ranních snídaních, snad jen vajíčka byla všudypřítomná.

Naši řidiči se asi opět vyznali pouze ve své domovské Hanoji, takže přejezdy končily vyptáváním se místních, či vracením se ze špatného směru. Snažili se jet rychle, ale kombinace hustoty dopravního provozu a kvality silnic, to většinou nedovolovala. Obzvlášť spáry na silnicích před a za mosty byly hrozné. Často si jich řidič všiml na poslední chvíli, dupnul na brzdu a hned za překážkou zase na plyn. Když přičtete nízko posazená sedadla, před kterými bylo málo prostoru, nebudete se divit, že po obou přejezdech jsem si připadal zničenější než po celodenní cyklistice.

Základní informace o navštívené zemi

Vietnam

Rozloha přes 330 tisíc kilometrů čtverečních (65. na světě) a počet obyvatel přesahující 90 miliónů (13. na světě) trochu zkreslují představy o zemi. Ta se vlastně dělí na oblasti velmi hustě obydlené a velmi řídce obydlené. Největší hustota zalidnění je v okolí Hanoje a Saigonu. Jinak jsou hustě obydlené pobřežní roviny a velmi málo obydlené hory. Ty přitom zabírají zhruba dvě třetiny území. Nejvyšší hora Fansipan na severu země dosahuje výšky 3 143 metrů.

Vietnam má tvar písmene S, a zatímco severní a jižní konec pokrývají větší území, spojnice mezi nimi je dost úzká. Země tak má rozměr od severu k jihu zhruba 1650 km, ale v nejužším místě jich měří jen 50. Takže centrální Vietnam je jako zmenšené Chile. Na jedné straně Jihočínské moře a na druhé pohraniční hory, za kterými už se nachází Laos. Historicky se sice stále používá převážně dělení na severní a jižní Vietnam, ale sami jeho obyvatelé ho častěji rozdělují na severní, centrální a jižní.

Vietnam je jednou z posledních čtyř socialistických zemí na světě. A v mnoha ohledech připomíná svého severního souseda – Čínu. Hlavním městem je Hanoj, ovšem největším a nejrušnějším je Ho Či Minovo Město (nebo-li postaru Saigon). To je podobné jako vztah mezi Pekingem a Šanghají. A podobné je to se zdejším socialismem, který se podbízí kapitalistickým penězům a nabízí levnou pracovní sílu a další podobné výhody. Podle počtu mrakodrapů zahraničních korporací v obou městech se jim to celkem daří. V hospodářství ovšem stále hraje nejdůležitější roli zemědělství, zejména pěstování rýže a kávy.

Vietnamská území byla většinou pod nadvládou Číny, ze které se země osamostatnila roku 938. Navzdory množství útoků severních sousedů (včetně nájezdů Mongolů) si svou samostatnost vždy uhájila. Až roku 1887 se stala součástí Francouzské Indočíny, což vydrželo až do 2. světové války. V letech 1946 až 1954 probíhala Indočínská válka, která skončila odchodem Francouzů z Vietnamu. Prakticky hned vzápětí následovala válka mezi rozděleným severním a jižním Vietnamem (1955 až 1975), do které se v roce 1964 zapojily i americké ozbrojené jednotky. Válka skončila vítězstvím socialistického Severu, a od 2. července 1976 se sjednocené území označuje Vietnamská socialistická republika.

Přes 86% obyvatel tvoří Vietnamci a vietnamština je jediným oficiálním jazykem země. Zbytek obyvatelstva tvoří příslušníci 53 státem uznaných menšin, jejichž vlastní jazyky patří celkem do pěti jazykových kmenů. Přes 45% obyvatel praktikuje domorodá náboženství, asi 16% se hlásí k buddhismu a přes 8% ke křesťanství. Vietnamské úřady ovšem udávají, že 82% obyvatel Vietnamu je nevěřících. Komunistům se prostě náboženství nikde nehodí do krámu.

Jde o jedinou zemi v jihovýchodní Asii, kde se písmo zaznamenává latinkou. Historicky se vietnamština zapisovala čínskými znaky, později byly vytvořeny i vietnamské znaky, čímž vznikla dvě paralelně existující písma pro zápis jedné řeči. Situaci zkoušeli v 17. století zjednodušit jezuitští misionáři. Nejvýznamnější podíl na zápisu vietnamštiny latinkou má jejich příslušník Alexandre de Rhodes. Přesto ke standardizaci zápisu vietnamštiny latinkou došlo až v roce 1910 a její poslední úpravy probíhaly ještě ve druhé polovině 20. století v období obou zdejších válek.

Vietnamština je tónový jazyk, proto místní latinka používá spoustu diakritických znamének pro označení toho, jakým tónem se samohláska vyslovuje. Jiný tón se často rovná úplně jinému slovu. Ani zápis souhlásek není stejný, zkusím aspoň hodně zjednodušená pravidla. Vietnamština vůbec nepoužívá písmena „f“, „w“ a „z“ (dokáží napsat Suzuki i Wi-Fi, ale ve vietnamských slovech se tato písmena vůbec nevyskytují). Další souhlásky (a kombinace hlásek) mají odlišnou výslovnost (česká výslovnost v závorce): „c“ (k), „q“ (k), „ch“ (č), „kh“ (ch), „ph“ (f), „x“ (s), „tr“ (č), „r“ (z), „gi“ (z), „nh“ (ň), „ng“ (v češtině nemáme, asi jako -ng na konci slov v angličtině) a „th“ (v češtině nemáme, t s přídechem). Navíc má vietnamština dvě různá „d“: jedno má přeškrtnutou svislici a čte se stejně jako v češtině (d), pokud se píše jako u nás, čte se ovšem úplně jinak (z). V některých případech je rozdíl mezi výslovností na severu a jihu země. Podtrženo, sečteno: ať už vietnamský název přečtete jakkoliv, místní obyvatel tomu stejně nebude rozumět. Musíte mu to ukázat napsané, jinak se nedomluvíte. Vietnamská jména se zapisují v pořadí příjmení, druhé jméno, rodné jméno.

Přepis vietnamštiny do češtiny bohužel není standardizovaný. V zásadě by se neměla psát žádná diakritická znaménka (čárku nad samohláskou sice umíme napsat, ale u nás znamená něco úplně odlišného než ve vietnamštině). Největším problémem jsou ovšem ta dvě vietnamská „d“. Buď se používá fonetický přepis, kterým v češtině z klasických „d“ vzniknou „z“. Druhou používanou možností je zapisovat všechna „d“ těmito písmeny i v češtině, i když se jich část ve skutečnosti vyslovuje odlišně. Já jen upozorňuji, že jsem zvolil tuto druhou metodu. Dříve se ještě foneticky upravovalo vietnamské „ph“ na české „f“, od čehož už se v současnosti většinou ustoupilo (viz však výše uvedenou nejvyšší horu země).

Vietnamština používá jednoslabičná slova. Řada názvů má ovšem ustálený český přepis: Vietnam (Viet Nam), Hanoj (Ha Noi), Saigon (Sai Gon), Haiphong (Hai Phong), Danang (Da Nang) a Dalat (Da Lat). Ostatní píši jako dvě slova a bez ohledu na to, zda něco takového řeší pravidla českého pravopisu, skloňuji jenom druhou polovinu názvů. Zavedený je i přepis jména Ho Či Min (Ho Chi Minh), resp. názvu Ho Či Minovo Město (Thanh pho Ho Chi Minh). Tradiční český překlad má i několik dalších názvů, já použiji pouze dvojici řek: Rudá řeka (Song Hong) a Řeka vůní (Song Huong).

Statistika na závěr

Za celou dovolenou jsem ujel zhruba 903 km a v sedle jsem strávil 45 hodin a 47 minut (hodnoty ze začátku listopadu jsem přehodil na začátek tabulky).